Vyšlo: 5.2.2007 Rubrika:
Region
Děkuji Vám, pane profesore!
Turnov – Když jsem třetího února večer otevřela internetovou poštu, vypadla na mě smutná zpráva o úmrtí jednoho z velikánů(nejen) turnovské kultury.
Pan profesor Jaromír Horáček byl bezesporu mimořádnou osobností celého regionu. Od milovaných Krkonoš až po Český rá j a dál, protože literární tvorba jak známo překonává hranice. Dovolte mi tedy několik citací ohlédnutí a vzpomínek..
Nikdy mě neučil. Setkali jsme se až,když jsem jako začínající novinářka psala pro Pojizerské listy medailony osobností. Citlivě a s láskou k jazyku, svým milým a blízkým mi tehdy vyprávěl o ne o sobě, ale o svém tatínkovi, o horách, o své milované ženě a o vnukovi, na kterého je pyšný. Pomalu se zrodilo tohle vyprávění.
Jak jsme hledali krásu
Pana profesora Jaromíra Horáčka si turnovští spojují s jeho působením na turnovské jedenáctiletce, později střední všeobecně vzdělávací škole. Dnes už se jí opět říká gymnázium. Právě tady založil a pomáhal vytvářet legendární studentské divadélko Kompas. To v nelehkém období umožňovalo studentům alespoň nějakou tvůrčí svobodu. V roce 1970 byl nucen ze školy odejít z politických důvodů a až do důchodu působil na Střední zdravotnické škole. Tam na divadélko na Kompas volně navázal studentským souborem Mandragora.
Od roku 1980 po dlouhých 12 let připravoval pan profesor pro své spoluobčany dnes již legendární Barevné středy. Jedno sto třicet oblíbených kulturních podvečerů odlišných šedi normalizačních dní. Mimo to se Jaromír Horáček věnoval spisovatelské činnosti.
Když se před Vánocemi 1999 v Městské knihovně Antonína Marka v Turnově křtila kniha Hadí štěstí, sešli se v dětském oddělení bývalí žáci kolegové a přátelé, aby knížku krkonošských pověstí doprovodili na cestu ke čtenářům. Pan profesor tehdy při autogramiádě vepsal do každé knížky „Srdečně i za tatínka“.
O rok později vydala knihovna sbírku veršů téhož autora nazvanou Hledání krásy. Při jejím křtu jsem autora požádala o rozhovor. Sešli jsme se několikrát během let nad stránkami rodinných kronik a stovkami fotografií. Část z poutavého vyprávění Vám teď přináším.
„Narodil jsem se v Jilemnici v roce 1924. Tatínek byl neobvykle vzdělaný. Byl to Pan učitel.Měl aprobaci ze sedmi předmětů ač pocházel z velmi skromných poměrů. Můj dědeček byl švec, babička prodávala mléko a oba velmi toužili po vzdělání. Nebylo jim dopřáno.Umožnili ale vzdělání oběma svým synům. I když každý haléřek museli obrátit. Dědeček i z toho mála dokázal našetřit. Představte si, švec a kupuje domů knihy. A ne ledajaké. Třeba Palackého Dějiny. Velmi ho ovlivnila tovaryšská zkušenost v rodině spisovatele Jana Weisse. Naše větev rodu Horáčků vděčí za své zázemí, touhu po vzdělání a vztah k umění z velké části právě dědečkovi.“
Když jsme postoupili v čase k tatínkovi Jaromíru Horáčkovi staršímu, hovořil pan profesor hlasem plným úcty a lásky. Velmi bych si přála, aby si na mě jednou moje děti dokázaly takhle láskyplně vzpomenout.
„Tatínek studoval v Hradci Králové spolu s otcem Jiřího Šlitra. Chodili spolu na učitelský ústav v Hradci Králové a spolu také bydleli. Zachoval se jejich studentský deník. V něm měli zapsané heslo: „Každý den musí býti švanda.“ A také si jich tam několik zapsali.
Ale zpět k tatínkovi. Miloval Krkonoše, jejich osobitou krásu,horské nářečí, pověsti, folklór i typické lidičky. Řadu lidských osudů pro nás zachytil ve svých povídkových knihách. Spolu s maminkou nás vedli k literatuře, malebnosti slova. Měl jsem krásné dětství. Rád vzpomínám na chvíle strávené s mladším bratrem Vláďou a bratrancem Edou.
Studovat jsem šel na jilemnické gymnázium. Měl jsem řadu báječných spolužáků, kteří později působili a mnozí ještě působí, v kulturním životě. Byli jsme takový literární ročník. Dobře půl tuctu mých spolužáků psalo i publikovalo verše. Magda Novotná, Josef Janoušek, Blanka Slavíková, Miluška Londová, Zita Dvořáková… Milovníci pohádek znají televizní scénáristku Annu Juráskovou. A až do začátku okupace byl naším nezapomenutelným kolegou legendární Jiří Šlitr. Vlastně jsme se sešli po generaci. Opět v jednom ročníku Šlitr a Horáček .
Jaké to je, být spolužákem, či kolegou legendy české hudby? „ Víte, nás, Jirkovy jilemnické spolužáky trochu mrzí, že v přibývající literatuře o této oslnivé , svérázné osobnosti nedávno uplynulého českého století se vždycky zapomene na zakladatelská léta Šlitrových studií právě na jilemnickém gymnáziu. Objeví se nejvýš zmínka o rodišti v Zálesní Lhotě, ale jsou i báje pasující na jeho rodné město rovnou Rychnov nad Kněžnou. Možná je to tím, že jsme si nezapomenutelné vzpomínky na Jirku Šlitra nechávali tak trochu pro sebe.
U mne budil Jiří až komplexy. Svým absolutním sluchem. Měli jsme náročné hodiny hudební výchovy a Jirka v nich byl král. Nevím, že by se tak ještě na gymnáziích pracovalo. Nás učila paní Gabriela, manželka hudebního pedagoga a skladatele Stanislava Macha,vynikající sopranistka, pro kterou a pro místní sbory a ochotníky pan Mach psal a uváděl i opery! Není tedy divu,že jsme o hodinách dostávali hudební diktáty. Cvičily se odhady intervalů, brnkaly melodie, ale i tóny různě na přeskáčku. A my se hleděli trefit mezi linky notových sešitů, jak se dalo a umělo. Jen Jirka neznal chybu. A my ho až pokoušeli a zkoušeli. I z odlehlého kouta třídy jmenoval spolehlivě tóny i disharmonických akordů namátkou uhozených na klaviatuře.
Při hodinách u pana profesora a malíře Košábka, ale opět i o přestávkách Jirka nepromarnil chvilku. Kreslil krásně, zajímavě, nápaditě, vtipně. Nosil s sebou velký blok měkkých čtvrtek, chcete-li skicář, a črtal v pěkném tempu nápad za nápadem. Karikatury kantorů, spolužáků kreslené vtipy, které si sousedé rádi rozebírali. A to mu bylo dvanáct, třináct let!
Při jednom z pravidelných srazů nás překvapil Toník Soukal, který pár těch skic nasbíral a uložil. Už tehdy vytušil „blonďákovu“ mimořádnost. Žel, dneska už Toník nežije. Jeho žena Nina některé skicy věnovala Krkonošskému muzeu.
Díky skvělému panu profesorovi, který se jmenoval Vladimír Václav jsme získali vztah ke Karlu Čapkovi a mnoha jiným velikánům naší literatury. Byly to krásné časy. Leč Šlitrovi museli odejít hned po Mnichovu do Rychnova. .To proto, že otec Šlitr byl kantorem na menšinové škole. A v těch zlých dobách se němci za takovéto aktivity mstili. Bylo to velmi složité období…
Pravda je, že nám Jirka zmizel na dlouho z očí a vrátil nám ho až Semafor,světový úspěch Laterny magiky a výstava kreseb. Dlouhá léta potom se mnou Jiří Šlitr udržoval kamarádskou korespondenci . Pár jeho dopisů jsem uložil v Jilemnickém muzeu .
Co v té smutné době plné bezpráví a nacionalismu čekalo Vás? Nás čekala ještě studentská léta,ale jenom do sexty. Za protifašistickou provokaci nám gymnázium zavřeli. Psal se rok 1943. Sedm kluků bylo vyloučeno a my zbývající jsme směli jezdit na gymnázium do Nové Paky. Novopacké gymnázium jsme zprvu pokládali za místo vyhnanství. Ani pro tamější kantory to nebylo lehké. Museli prokázat značnou osobní statečnost. Až s odstupem let jsme pochopili, co pro nás “pačtí“ udělali. Tři měsíce před maturitou nás němci totálně nasadili do zbrojního průmyslu a tak jsem vlastně nikdy nematuroval.
A jak jste tedy mohl studovat vysokou školu? Po válce, speciálně mému ročníku (1924), spočítali úředníci průměr z gymnázia a umožnili nám nastoupit na vysoké školy. Šel jsem studovat Filozofickou fakultu University Karlovy. Dělal jsem češtinu a dějepis. Přesně jako profesor Václav. Nesl jsem v sobě jeho příklad i podněty svého tatínka .Chtěl jsem být ke svým žákům jako oni bývali k nám a vést je k tvořivé práci.
Dodnes je mezi mými žáky řada autorů poezie. Ty verše vznikaly ze studentské potřeby sebevyjádření stejně jako aktivity divadelní či hudební. ,br>
Kolotoč života se točil dál. V roce 1944 jsme se poznali s mou budoucí ženou Libuší. Dokončil jsem vysokoškolská studia v roce 1949 a přišla nemoc. Pro mé onemocnění jsme museli plánovanou svatbu o rok odložit. TBC není a nebyla žádná legrace. Wolkerovský případ byl mezi námi velmi živý. Rok jsem se léčil a svatba byla v roce 1950.
Po uzdravení jsem dal na radu lékařů. Chtěl jsem učit, ale bylo mi doporučeno abych tři roky počkal. Dostal jsem nabídku na místo knihovnického inspektora v Turnově. A už jsem tady zůstal. Za vytouženou katedru jsem se postavil v roce 1953
Již jsem zmiňovala, že Vaše kantorské působení nebylo zrovna procházkou růžovým sadem.prožil jste řadu zvratů a změn v naší společnosti. Pomohlo vám tvůrčí psaní v těchto časech?
„ Po celou dobu jsem psal verše. Jsou odrazem mého nitra a nejrůznějších období života, kterými jsem prošel.Velmi mne obohatila práce na knize krkonošských pověstí Hadí štěstí. Když tenkrát tatínek odcházel, žádal mne, abych se ujal sbírky jeho záznamů. Obával jsme se tak náročného úkolu. Napsal jsem paní spisovatelce Marii Kubátové a požádal ji, zda by se této Krkonošské edice neujala. Měla však své vlastní plány. Její dopis mi byl povzbuzením a tak jsem se posléze pustil do práce sám.Na tatínkově knize i na své básnické sbírce Hledání krásy.
U obojího se mnou spolupracoval můj vnuk Pavel Trnka. Ta práce nás velmi obohatila, spojila krásnými pouty . Snad bych mohl říci, že nás velmi sblížila tvůrčí práce. Spolu jsme začali párat po historii našeho rodu, a psát kroniku, ale to už je jiné povídání.“ ,br>
Setkali jsme se ještě mnohokrát. V mé paměti zůstane velmi živé a mimořádné setkání pana profesora se spisovatelkou Marií Kubátovou. Bylo to při jednom z kulturních pořadu NA Sboře. Tehdy paní spisovatelka i pan Horáček vzpomínali Jaromíra Horáčka staršího.
Mohla bych toho napsat ještě mnoho. Ale nemohu. Jdu, zapálím svíčku a uschovám kazety s nahranými rozhovory na čestné místo ve svém archivu.
A děkuji Vám za všechno ,pane profesore!!
Talli
* Talli
OKS@cmail.cz
|