O pramenech Českého ráje se zatím psalo méně než o jeho skalách a přece spolu souvisí. Zvláštní půvab této krajiny vyvolala třetihorní vulkanická činnost, která rozlámala a po kusech vyzdvihla dávné mořské usazeniny, pískovce a slínovce, pokryté vápnitou spraší. Čepice úrodné sprašové půdy se na mnoha skalních blocích a věžích zachovaly dodnes.

     Pískovce jsou pojeny kyselým křemičitým pojivem, odolným kyselému dešti. Slínovce, které můžeme spatřit ze silnice v údolí Jizery mezi Mnichovým Hradištěm a Klášterem, nebo na zřícenině hradu Dražice, mají pojivo vápnité, které kyselý déšť rozpouští. K tomu stačí volný oxid uhličitý rozpuštěný ve vodě - CaCO₃ + CO₂ + H₂O = Ca(HCO₃)₂. Slínovec se tím mění v bělavý jíl, pro vodu nepropustný. Dešťové srážky prosakují pískovcem a na terénních zlomech vyvěrají jako pramen tvrdé vody, ve které mýdlo málo pění. Podle přírodních podmínek uvolňuje roztok pohlcený oxid uhličitý a vylučuje zpět vápenec buď jako travertin nebo jako „kotelní kámen“: Ca(HCO₃)₂ = CaCO₃ + CO₂ + H₂O.

     Tyto pochody jsou příčinou všech krasových jevů ve vápenci. Vylučování uhličitanu vápenatého v podobě travertinových kaskádových jezírek známe v CHKO Český ráj na potůčku ve Veseckém Plakánku, popsána je i travertinová kupa u Žehrova. Soustavně z tohoto pohledu prameny v pískovcové oblasti dosud nikdo nezpracoval a souvislost s archeologickými nálezy také nikdo nehledal.

      Prameny a lidská sídla – zvláště v sušší pískovcové oblasti – spolu velmi úzce souvisí. Není neznámé, že starobylá sídelní aglomerace Boseň - Valečov vznikla u silného pramene, dosud prýštícího na návsi Bosně a další osady byly zakládány rovněž se zřetelem k dostupnosti zdrojů vody. Jako u většiny obcí v Českém ráji neznáme ani u Branžeže a ostatních sídel v branžežské pánvi datum a rozsah původního založení. Nejstarší dochovaný záznam z roku 1388 je poměrně pozdní. V Branžeži byly v poloze Hrobka odkryty laténské zahloubené objekty a nalezeny keramické zlomky laténské i středověké. V sousedící poloze Na hanslíku bylo nalezeno množství středověké keramiky, počínaje 2. polovinou 13. století. Obdobná situace byla doložena v okolí vsi Srbsko a na opevněných místech Hynšta a Křineč. Celá pánev byla nejspíše nově osazena akcí řízenou z kláštera Hradiště.

     V Branžeži vyvěrá řada pramenů naproti Hrobce a Hanslíku, pod terénní vlnou Vínek (pokračování čedičové žíly od Zakopané). Na svazích nad těmito prameny lze očekávat – a také nalézáme – pokračování původních sídelních aktivit. V bažinaté louce nad návsí protéká od studny v č.p. 8 přebytečná voda stružkou, obsahující keramický materiál za posledních sedm století. Vylučovaný vápenec „demokraticky“ povléká tvrdou kůrou stejně tak součásti dnešních plastikových hraček jako nožku rendlíku z černé kuchyně či kolkované střepy z patnáctého století. Řadu na povrchu ležících kusů bylo nutné nejprve odleptat kyselinou, aby bylo možné bez poškození zjistit, co vlastně jejich bělošedé „sarkofágy“ obsahují. V korytě stružky nebyla nalezena starší keramika než ze sklonku 13. století. Přesto tento nález doplňuje představu kolektivního založení Branžeže.

      S rozsahem původní Branžeže je úzce spojena lokalizace Zdobína, zaniklé vsi a rybníka na jejím dnešním katastru. Archivní prameny dokládají tento proces:

1555 ves Zdobín (Desky Zemské 56 C 17)
1601 dvůr Zdobín (Desky Zemské 92 N 2)
1633 Zdobín (Desky Dvorské 71, 158)
1654 samota Zdobín (Berní Rula 8-9, Boleslavsko, 2001, s. 109)

     Daňové soupisy 1654, 1713, 1748 a 1757 uvádějí shodně samotu Zdobín s poměrně značnou rozlohou pozemků 36 korců, čili 10 hektarů. Samota Zdobín mizí ze soupisů teprve roku 1785, kdy se zároveň zvyšuje počet domů v Branžeži ze stabilních 16 na 25. Ústní podání jmenuje poslední stavení po proudu potoka jako „u Hrůšů ve Zdobíně“ a soudí, že toto číslo 25 bývalo rybářskou baštou na rybníce Zdobínu. Ten je uváděn ještě roku 1785. Mapa stabilního katastru z roku 1842 uvádí název Zdobín již jen jako označení jihozápadního růžku branžežského katastru.

     Skutečnost však byla patrně poněkud jiná. Číslo 25, které leží v nivě potoka, bylo roku 1785 označeno jako „panský jägerhaus fořta branžežskýho“ a patřila k němu pouze dvě menší panská pole. Představě výhodně položené samoty vyhovuje spíše předposlední číslo 23 na výběžku kopce. Situaci kromě ústní tradice poněkud zatemňuje fakt, že v čísle 23 hospodařil roku 1785 Jiří Hrůša, 1842 František Hrůša a v čísle 25, kde se říká „u Hrůšů ze Zdobína“ r. 1842 Josef Hrůša. Číslo 23 a samota Zdobín však mají obdobnou rozlohu polí a spojuje je i jejich pojmenování, které roku 1713 u samoty zní “Na wokeniczy“, a roku 1785 u č. 23 „Lauka na Okeniczy“ a „Pole na wokeniczy“. Jinde na katastru obce se tento název neopakuje.

     Nedaleko stavení č.p. 23 vyvěrá pod teráskou v bočním údolí Dola z betonové jímky silný pramen. V stružce pod ním bylo nalezeno reprezentativní množství staré keramiky, jen zčásti povlečené travertinem. Ten se na rozdíl od pomalejšího proudu pod č.p. 8 vylučoval spíše v samostatných hrudkách, které proud unášel níže. Další rozdíl spočíval v zastoupení neglazované a glazované keramiky. V stružce pod č.p. 8 byl jejich poměr vyrovnaný s mírnou převahou novějších střepů. V pramenu zvaném dnes U žlábku pocházela nejstarší keramika rovněž někdy z konce 13. století, ale poměr nálezů byl 188 : 29 = 6,48 ve prospěch neglazovaných. Protože glazura se v lidovém hrnčířství začala prosazovat až v závěru středověku a archeolog na keramických zlomcích sledoval i další určující znaky, můžeme tak potvrdit výpověď písemných pramenů – totiž úbytek či zánik sídlištní aktivity v 16. století. K jihu exponovaná terasa nad pramenem U žlábku patrně skrývá nejen základy stavení původní vsi Zdobín, ale snad i stopy staršího osídlení (ojedinělý nález pazourkového škrabadla). Výkop pro betonovou jímku pramene, o rozměrech přibližně 6 x 3 x 2,5 metru, hlubší vrstvy narušil a pramen je postupně vytřídil a vynesl na povrch, jakoby se chtěl pochlubit, že ví, kde starý Zdobín stával.

      Za konzultace a cenné připomínky autor děkuje archeologovi Petru Jenčovi z Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, hydrogeologovi dr. Josefu Datlovi z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a kvartérnímu geologovi a paleontologovi dr. Vojenu Ložkovi z Geologického ústavu AV ČR Praha. Branžežským pramenům je věnována pozornost v rámci dlouhodobého vědecko-výzkumného projektu VMG v České Lípě, Přírodovědecké fakulty UK a Správy CHKO Český ráj „Kvartérní sedimenty pískovcové krajiny středního Pojizeří a Českolipska“ (P. Jenč, J. Datel, V. Peša, J. Bruthans, V. Ložek st., L. Šoltysová).

Literatura (výběr):

Datel, J. 2006: Podzemní vody Příhrazské vrchoviny a jejich ochrana. In: Jenč, P. – Šoltysová, L. (eds.): Pískovcový fenomén Českého ráje, 73 – 77. Turnov.
Dneboský, J. 2005: Prameny v pramenech – 2. část. Travertinové prameny v Branžeži. Echo – Mnichovohradišťské noviny, 25. Mnichovo Hradiště.
Jenč, P. – Dneboský, J. – Peša, V. v tisku: Vrcholně středověké a novověké osídlení Srbské kotliny a branžežské pánve.

Autor: Ing. Josef Dneboský – externí pracovník historického oddělení Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě; původní profesí makromolekulární chemik

Petr Jenč
petrjenc@centrum.cz