K co možná nejstručnějšímu napsání těchto několika řádků mě přímo i nepřímo podnítila nepřehlédnutelně napoleonsky sebeoslavná a samochvalná informace s názvem „50 let hudební školy v Železném Brodě“, uveřejněná v zářijovém čísle Železnobrodského zpravodaje. A jen o něco později i několikeré shlédnutí stejnojmenné výstavy, pojaté v dokonale podobném duchu.

     A vernisáž výstavy? Hm… Zase velice podobné; podle očitých svědků jen servilní děkování a květiny s příslušně naaranžovaným umělým dojetím dotyčné předávající, tedy opět spíše kategorie absurdních dramat Václava Havla…

     Nebaví mě (tak jako autora zmíněných řádků) zabývat se sám sebou, vynechám proto téměř vše z toho osobnějšího, co by se mohlo týkat oné vpravdě zlaté éry železnobrodské Lidové školy umění a našeho studia na ní, ale i převážnou většinu toho, co se dotýká našich tehdejších sólových i orchestrálních vystoupení, koncertů, soutěžních i nesoutěžních přehlídek na všech úrovních včetně celostátní, účinkování na proslulé Kocianově houslové soutěži apod. Mluvíme-li tu už – a nijak nadneseně prosím – o tehdejší zlaté éře školy, máme na mysli především zcela konkrétní pětiletí 1964-1969, kdy za vedení báječného klavíristy i člověka JUDr. Ivana Novotného působily ve smyčcovém oddělení školy takové osobnosti (a mj. i přátelé Indie a jejích mnohočetných tradic) jako turnovští Jaroslav Cimbál nebo Karel Vlk, naši (v pravém smyslu toho slova) učitelé a také a už v té době přátelé, na které jsme ani dnes rádi nepřestali vzpomínat. O tomto období a o těchto v mnoha ohledech mimořádných lidech – stejně jako o všem, co následovalo do roku 1976 – se však na zmíněné výstavě nedozvídáme téměř nic, snad s výjimkou fotografie s rádoby vtipným a poněkud cimrmanovským popiskem „Ředitel se svým ředitelem“… Nedozvíme se nic bližšího o tehdejších báječných kantorech, nedozvíme se už vůbec nic – tím méně – o žácích školy! a nemáme ani možnost vidět dokumentární fotografie z té doby (ony existují!), programy a plakáty koncertů (ony též existují, stejně jako „utajované“ a dnes už jen historické nahrávky z těch dob!) či získané diplomy či ocenění (ani ony existovat nepřestaly!)…

     Celé období, o kterém je zde řeč, definitivně skončilo, stejně jako na nesčetných podobných školách na mnoha dalších místech tehdejšího Československa, jen chvíli po tom, kdy 21. srpna 1968 na naše území vpadly hordy „spřátelených armád“ přinášející „bratrskou pomoc“. Nechceme a nebudeme tu mluvit o pozdějších tragických důsledcích politických, které okupace naší země vyvolala, o důsledcích postihnuvších naši kulturu, a tedy i oblast školství, a ani o všeobecné devastaci hodnot, avšak především mezilidských vztahů, o které se postarala moc uchopivší zločinná garnitura – všechny tyto důsledky jsou dnes všeobecně známy. Nebudeme podrobněji připomínat ani to, co se následně s mnoha lidmi stalo, kam až se, oslněni a obalamuceni „rudou září“, ve jménu pěticípých hvězd, vlastního strachu, svých slabostí a sobecké či chladně vypočítavé vidiny hmotných i jiných výhod slibovaných vládnoucí partají nechali zavléct, na jaká duchovní i obecně kulturní smetiště se dostali, v jaké bezpáteřné mutanty lidským bytostem nepodobné se dokázali proměnit… A už vůbec nehodláme jakkoli komentovat ubohou trapnost a trapnou ubohost kotrmelců, tragikomických přemetů a dokonale nezvládnutých salt, kterými se po srpnových událostech blýsklo i mnoho učitelů a podučitelů. Jeden z takových zvlášť odpudivých příkladů jsme přece sami zažili a na vlastní oči mohli zblízka sledovat v učebně biologie na jabloneckém gymnáziu.

     To po roce 1989 hned zase jiná muzika: namísto přikázaných, ideologicky nezávadných a uměle rozjásaných častušek s rudými šátky a „mávátky“ náhle americké spirituály a spěšná natáčení uspěchaných „cédéček“. Místo gerojsky „soudružských“ polibků na pleš i jinam a povinných „kulturních vložek“ na bolševických schůzích, u příležitosti všelijakých těch vnucených výročí, prvomájových „oslav“ apod. náhle varhany, hrubé mše, chrámová hudba a na odiv vystavovaný, i když jen vnitřně prázdný příklon těchto chameleonů ke „katolictví“… A potom jazz, och, právě ten jazz, který svými improvizačními i jinými druhy volnosti vládnoucí smečku tak nekonečně a až k zuřivosti iritoval…, a který proto komunisti tak rádi zakazovali… Ale to už bychom zcela jistě nosili sovy do Athén…

     Co tím vším chceme říci?

     Ne víc nežli to, že když už se naskytne tak dobrá příležitost, jako je 50 let od založení LŠU ve městě tak proslaveném svým sklem a svými mistry skláři a rovněž jedinou sklářskou školou svého druhu v České republice, přivítali bychom, aby takováto příležitost byla jak se patří náležitě a profesionálně využita. Třeba i proto, že vlastně všichni, kteří touto školou – tedy jejím hudebním a výtvarným oddělením – prošli a z nichž mnohým dala tak mnohé, by si to nepochybně zasloužili. Ať už dnes působí v nejrůznějších oborech od akademických i neakademických institucí až po renomované naše i zahraniční orchestry nebo jiná hudební tělesa, ať se stali ve světě i doma uznávanými a respektovanými výtvarníky, skláři, ekonomy nebo třeba architekty. Hudba a výtvarné umění, jejichž základům se učili právě v Železném Brodě, je však provázet nikdy nepřestaly…

***

     Náš příchod do houslového oddělení železnobrodské Lidové školy umění k turnovskému Jaroslavu Cimbálovi byl pro nás mimořádně přínosný a podnětný, a to v mnoha ohledech. Odkudsi jsme už tehdy věděli, že tento extatický svéráz, praktikující k neskonalému údivu zainteresovaného žactva i náhodných návštěvníků jógové ásany o přestávkách přímo ve třídách školy a v očích tehdejší počestné železnobrodské veřejnosti stejný podivín jako ing. Rudolf Janíček, překladatel a neúnavný popularizátor vznosné Bhagavadgíty a dalších staroindických textů, je jedním z posledních žáků světově proslulého houslového pedagoga Otakara Ševčíka. V očích deseti dvanáctiletých studentíků úporně přemáhajících nástrahy stupnic, intonace a prstokladů to bylo cosi až mystického a pro nás jen velmi málo pochopitelného. Až mnohem později jsme porozuměli i něčemu z jeho vyučovacích metod: páně učitelova něžná oslovení, pronášená s intenzitou, která vždy spolehlivě a hned za několika zavřenými dveřmi najednou způsobovala migrénu ostatním vyučujícím i zkroušeným adeptům hodlajícím se věnovati božskému umění hudby, co jich jen v takových chvílích v nejvyšším patře železnobrodské radnice bylo, nám však učarovala hned od začátku: „Dej to fis vejš, vejš! VEJŠ! Loket pod housle! K žabce dotahůůůj! Ty vemeno, ty střevo střevatelný, ty chrůůůůůůůůůůůůno!“ Není třeba dodávat, že doprovodné rány smyčcem přes prsty nám však žádné zvláštní potěšení nepřinášely…

     Nicméně právě v těchto hodinách – v čase vyhrazeném studiu, nácviku a zkoušení orchestrálních skladeb to možné většinou nebylo – jsme mohli (soudě výhradně a jen podle své osobní zkušenosti a pokud to dnes mohu takto říct) volně a svobodně navrhovat vlastní řešení ošemetných míst; ve chvíli, kdy byla zaregistrována originální myšlenka, skutečná myšlenka, se autorita asketicky vyhublého a velepřísného pedagoga s nečekanou tolerancí skláněla před individualitou žáka. Avšak nešlo jen o školu a problémy spojené s houslovou hrou: Jaroslav Cimbál vyzařováním své pozitivní energie působil jako vpravdě indický guru, tedy duchovní učitel, rádce, kamarád, přítel, který je vždy po ruce, je-li třeba. A ani nikdy později jsme na sebe nezapomněli; to se také potvrdilo při našem posledním setkání v Turnově někdy v polovině devadesátých let, už po mém návratu z působení na amerických univerzitách, kdy mi radil (a poradil opět správně), co a jak udělat v situaci, do které jsem se tehdy dostal… Bylo to naše setkání poslední…

***

     Druhým z milovaných pedagogů, protože rovněž přítel, obdivovatel a znalec Indie, byl o něco později rovněž turnovský Karel Vlk, žák Jaroslava Kociana, dnes šířeji zcela neznámý, však mimořádně plodný autor houslových skladeb a koncertů, duchovní hudby, varhanních kompozic, mší, offertorií, motet atd. a mj. také korespondent Mahátmy Gándhího, který mu někdy nedlouho před svou mučednickou smrtí 30. ledna 1948 zaslal svůj velký barevný portrét s věnováním a vlastnoručním podpisem na zadní straně. Lze jen nekonečně litovat, že veškerá tato rozsáhlá rukopisná, korespondenční, fotografická aj. pozůstalost Karla Vlka zmizela brzy po jeho smrti. Nový – kulturně jistě mimořádně vyzrálý – nájemník Vlkova bytu v turnovské Dvořákově ulici nechal vše vyhodit a jako nepotřebné a nepoužitelné zničit…

     Studium u mírného, tolerantního a jakoby vše chápajícího Karla Vlka (dokázal rozumět i našim tehdejším vystoupením s beatovou kapelou se širokým repertoárem od Waldemara Matušky, Rebels, Matadors nebo Olympiku až k Hollies, Bee Gees, Beatles aj.) bylo rovněž mimořádně příjemné. Pod jeho jakoby neznatelným vedením jsme rádi studovali obtížná prstová cvičení, stupnice, rozložené akordy, etudy, dua, koncerty a dvojkoncerty, mj. například instruktivní skladby Vivaldiho, Corelliho, Accolaye nebo Bériota, ale i Spohra, Viottiho, Brucha, Mendelssohna-Bartholdyho, Roda, Smetany, Janáčka, Bacha, Mozarta i Beethovena (k provedení jeho opusu 61, houslového koncertu D dur, jsem si dokonce napsal vlastní kadenci).

     Vše bylo ještě o to radostnější, že už roku 1963 – tedy ve svých dvanácti letech – jsem se stal hrdým majitelem mistrovského nástroje (opus 582, stavěného „dle vzoru Steiner, rozměry síly Stradivaria“), opět turnovského Františka Xavera Drozena, který pro mě rodiče nechali postavit. Nezapomenutelné bylo už první setkání s Mistrem houslařem i Mistrem člověkem a potom i všechna setkání pozdější, nezapomenutelné byly i ty chvíle, kdy jsme při jedné z mnoha návštěv Drozenova houslařského ateliéru byli vyzváni, abychom se společně podepsali na spodní stranu právě dokončované vrchní desky nástroje určeného pro Idu Haendel; učinili jsme tak rádi, dojati a překvapeni, a já tehdy ani ve snách netušil, že ona podepisující se za nějaký čas stane mou ženou… A je třeba říct i to, že na ony hotové housle, stavěné pro mne, později zkusmo, však s velkým zájmem a potěšením hráli mj. též David Oistrach, Henryk Szeryng nebo Ida Haendel – vzpomínky na osobní setkání s těmito, ale i dalšími umělci by rovněž vydaly na mnoho stran… Právě ona posledně jmenovaná světově proslulá houslistka s nečekanou srdečností a s oslnivou noblesou jí vlastní ocenila violový témbr tohoto nástroje, v mnoha ohledech – přece jen – příbuzného jejímu nádhernému atypickému Stradivarimu, který se tak osvědčil kupříkladu v dnes již legendární supraphonské nahrávce Lalovy Španělské symfonie s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem za dirigentským pultem.

     Celá ta doba našeho radostného pobývání na Lidové škole umění v Železném Brodě byla pozoruhodná i z dalších důvodů: společně s Karlem Vlkem jsem také měl možnost navštěvovat koncerty, na které bych se jinak nedostal a které by mi nenahraditelně unikly: památná byla například tehdejší setkání s dalším Kocianovým žákem Václavem Snítilem (o přestávce jednoho jeho koncertu jsem si dokonce směl zahrát i na jeho vzácné housle-testorky pocházející z pozůstalosti Jana Kubelíka), s profesorem konzervatoře Bedřichem Voldanem a jeho milou ženou, s noblesním houslovým virtuosem Spytihněvem Šormem, Smetanovým kvartetem nebo i s některými indickými umělci, koncertujícími tehdy v Praze. A zase teprve mnohem později jsem pochopil (tehdy jistě nejenom pro mě velehumornou) situaci vzniklou na jednom z koncertů České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina: distingovaný, s vybraným chováním a vkusem a vždy dokonale a po anglicku oblečený Karel Vlk si hned po usazení v koncertním sále vyzul boty, obřadně je zasunul pod sedadlo a k nezměrnému údivu mému i všeho poblíž sedícího posluchačstva celý koncert vyslechl s hnědým papírovým sáčkem přetaženým přes hlavu. Až po delší době mi pak vše vysvětlil: hlavní příčinou jeho počínání byl zcela prozaický a obyčejný průvan – podle staroindických lékařských teorií jedno z několika smrtelných nebezpečí, které člověka ohrožují vždy a všude…

***

     Také novobydžovský juris utriusque doctor, nanejvýš citlivý doprovazeč i výtečně technicky i jinak vybavený sólový klavírista a tehdejší nenápadný a skromný, však o to respektovanější ředitel školy Ivan Novotný byl rovněž jedním z těch nemnohých pedagogů (kolik z nich si po uvedení do úřadu, z „nedostatku času“, kvůli nesmyslnému schůzování a dalším podobným byrokratickým „povinnostem“ na „svůj“ nástroj už nikdy později pořádně nezahrálo, natož aby byli vůbec schopni uspořádat byť i jeden jediný sólový recitál!), kteří své žáky a v tu chvíli doprovázené sólisty rovněž vedli k samostatnému uvažování o právě studované skladbě. Kdykoli bylo před školním pololetním nebo závěrečným koncertem, přehrávkami nebo soutěžemi, bylo možné očekávat zkoušky s klavírem, a jistě nejenom pro mě to bylo i velké těšení a také další vítaná příležitost k rozmluvám o hudbě, literatuře, filozofii, o Novotného právnických i hudebních studiích, o jeho přátelích (k nimž mj. patřila i hudební rodina známých Malotínů) apod., jinými slovy řečeno, stejně jako v předchozích případech bylo velké štěstí takového vyučujícího potkat.

     A proč toto krátké vzpomenutí neuzavřít situací, která nastala náhle a nečekaně a která pro mě osobně i jinak tolik znamenala. Ivan Novotný si mě jednoho dne předvolal do ředitelny, usadil mě před sebe, nabídl sklenici čaje, vyptal se na mé zdraví i na zdraví rodičů a zničehonic se po chvíli zeptal, jestli bych neměl chuť si s ním a s Josefem Černým, tehdy ředitelem železnobrodské základní školy a zkušeným violoncellistou, zahrát Smetanův patnáctý opus, technicky obtížné, avšak nádherné a v rámci celého skladatelova díla výjimečné, protože tragickou životní událost dokumentující klavírní Trio g moll (1855). Opatrně a překvapen jsem souhlasil, věděl jsem, že nastudovat právě tuto obtížnou skladbu, jednu z těch několika podstatných Smetanových děl, nebude nijak jednoduché. Naštěstí tu byl – rovněž vždy nablízku – Karel Vlk se svou pomocí a se svými zkušenostmi. Měsíce, které pak v ředitelně hudební školy nebo v útulném domku J. Černého u stavidel hned vedle Jizery následovaly, vyplněny mikroskopickým studiem a zkoušením celé této Smetanovy hluboké kompozice, patřily snad vůbec k tomu nejkrásnějšímu, co jsem tehdy na LŠU v Železném Brodě prožil.

     Také tyto momenty se nepochybně staly i další důležitou pobídkou ke všemu, co následovalo později a co způsobilo, že vášnivá láska k hudbě, k dobré hudbě, jakékoliv, mě provází dosud a že se – a tím jsem si zcela jistý – tato situace už nijak podstatně nezmění. Musím dodat i to, že jsem dnes velmi vděčen celému dalšímu pozdějšímu průběhu svých studií českého jazyka a literatury, hudby i orientalistiky a svého života obecně, že se nejenom poezie (především úchvatné a stále živé básnické, esejistické a korespondenční dílo Otokara Březiny), ale také hudba, ať už klasická, jazzová, lidová, countryová nebo rocková, nikdy nestaly mým „denním chlebem“, tudíž tou smutnou rutinou, všednodenní úmornou a pro tolik dříve tak zapálených hudebních entuziastů často jen nenáviděnou nádeničinou. Často pociťuji i jistý druh štěstí, že pro mě poezie a hudba (s její výsostnou abstraktní krásou, tak blízkou matematice) zůstaly vždy čisté… Ale jistě, nejenom to, nastaly také jiné nikoli nepříjemné situace, byť poněkud odlišného druhu: když jsem byl okolnostmi života v Čechách přinucen věnovat se po jistou kratší dobu hudbě také profesionálně, měl jsem příležitost poznat i několik pozoruhodných zemí světa, z nichž především Mexiko (a jeho báječně muzikální obyvatelé!) bylo stejně nezapomenutelné jako pozdější hudební aktivity v Kalifornii nebo Chicagu nebo ještě později třeba nahrávání v jednom ze studií All India Radio v Novém Dillí.

     A jak právě v těchto souvislostech nevzpomenout na dosud stále platná slova, která mi společně s fotografiemi a věnováním proslulého Vlachova kvarteta 21. června 1967 poslal Václav Snítil: „Milý příteli! Váš dopis mě potěšil – hlavně tím, že máte rád poezii a hudbu a jevíte o ni takový zájem. Je to tím radostnější a vzácnější v době, kdy mladí lidé ve svých zájmech klouzají jiným směrem. Hudba je to nejvyšší umění, neboť jí můžete vyjádřit to, co už slova neobsáhnou. Kdo chce porozumět, porozumí – citem, srdcem, duší porozumí, a nemusí to být ani vzdělaný hudebník. Jen nesmí být svým vnitřním životem na úrovni pouhého živočicha. A takových lidí nás bohužel obklopuje mnoho.“

DR. PETR HOLMAN
Ústav jižní a centrálni Asie
(Indologický seminář)
Filozofická fakulta UK
Praha