Na křižovatce starých cest mezi Železným Brodem a Turnovem leží starodávná ves Splzov.(odk č.1) Býval tady mlýn, který zřejmě patřil ke Bzí a který existoval asi již ve 14. století. Přitom první písemná zpráva o Splzově je z roku 1543, kdy patřil k Skalskému panství. (odk.č.2) Budeme-li v historii této vsi pátrat dál, nalezneme zde ještě několik dalších rozporů. Prvním z nich je několik výkladů významu jejího jména: Místní lidé tvrdí, že zde v okolí byly “splže”, šachty na dolování železné rudy, kam se muselo sešplhat. Antonín Profous ve své knize “Místní jména v Čechách”, jméno Splzov vysvětluje jinak:

     “Nejstarší doklady mají tvar Splžov a Zplžov…. Ten vznikl z apelativa (podstatného jména) splž (viz Splž), anebo spíše z apelativa plž s přisunutým S nebo Z. Z podoby Splžov vznikl tvar Splzov nejspíše spodobou sykavek”. Ovšem již u dalšího hesla “Splž” A. Profous uvádí, že : “…splž - podzemní chodba , sklep ve vinohradech , plž – podzemní chodba…”. Toto vysvětlení se nápadně podobá místnímu splzovskému lidovému výkladu. Poslední vysvětlení významu slova Splzov říká, že “splže” byly dřevěné kozy, zábrany postavené v řece proti vniknutí ledu do mlýnského náhonu.. Protože ale mlýn č.1. jehož stavení zde dodnes stojí ( a o jiném jsem původně nevěděl ) byl napájen vodou ze Skuhrovského a Želeckého potoka a nad mlýnem byl ještě v prostoru dnešní křižovatky rybníček, nebylo mi jasné jako to mohlo být s tím ledem. Tuto záhadu mi částečně objasnil bývalý splzovský kronikář Oldřich Novák společně s Pavlem Bartošem potomkem starého mlynářského rodu, který žije v nedalekém domku č.p. 13. Objevily se ale další záhady.

     Podle zmíněných pánů jsou dnes přímo ve Splzově stavení dvou mlýnů. Mlýn č.p.14 - podle nich starší - byl na Jizeře a když jej kdysi pobourala velká voda nebyl již obnoven. Tento mlýn měl velké kolo na spodní vodu, jež dlouhým hřídelem pohánělo mlýnské zařízení a tam nebezpečí od ledu skutečně hrozilo a nějaké zábrany byly proto potřeba. Zda se jim říkalo “splže” a Splzov podle nich dostal svoje jméno, kdo ví? Podle pamětníků Pavla Bartoše a paní Hargašové (roz. Marxové) z Líšného byly ještě v polovině 20. století vidět v řece zbytky náhonu a šikmého jezu. Je otázkou zda části dřevěných konstrukcí , které pamětníci uvádějí, nejsou pozůstatky ze stavby současného jezu firmou Fränkel kolem roku 1875. Tento jez byl původně z velké části dřevěný a i při pozdější přestavbě se používalo dosti dřeva na různé pomocné konstrukce v korytě řeky. Dnes již přestavěný jez dosud slouží k pohánění elektrárničky firmy Liglas v Líšném na druhém břehu Jizery.

     Další záhadou je popisné číslo 14 u stavení údajného mlýna. Podle Schallerovy topografie měl Splzov v roce 1790, tedy několik let poté co se provádělo první číslování domů, včetně mlýna pouze 12 čísel(odk.č.3). Stavení muselo tedy vzniknout o něco později.

     Předek mlynáře Bartoše přišel někdy kolem roku 1800 do Líšného do mlýna č.5 z Vrátu z č.p. 7, které patřilo Bartošům již před rokem 1680. V roce 1862 se dostali Bartošové do Splzova koupí mlýna č.p.1. V zápise do Vodní knihy provedeném dne 20. prosince 1873 je zmínka o “smlouvě trhové” sepsané v Železném Brodě dne 18.listopadu 1862, kde je podepsán jako majitel mlýna č. 1 Josef Bartoš(odk.č 4) V záznamech z jednání, která vedla firma Fränkel před stavbou náhonu k továrně s líšenskými majiteli pozemků, jsou ale Bartošové ještě uvedeni.

     Údajně po zániku mlýna č.p. 14 mlynář Bartš postavil mlýn č. p. 1. Vzhledem k tomu, že číslování domů bylo prováděno někdy v letech 1770-1780 a stavení má velice nízké číslo, je možné soudit, že Bartoš jen nějaké starší stavení přestavěl. Tuto doměnku potvrzuje i poznámka z roku 1873 ve Vodní knize semilského okresu: “Jak daleko knihy pozemné sahají, má tento mlýn první knihovní složku před sto lety zřízenou”.

      V první polovině devadesátých let 19. století v mlýně č.1 vznikla brusírna skla, která byla po několika letech přeměněna na tkalcovnu (odkč.5). Mlynář Bartoš, snad pravnuk toho prvního, zkusil štěstí na burze, kde něco vyhrál a potom na radu kamarádů koupil několik vagonů cibule z Egypta, na které vše prodělal. Přišel o mlýn a nedaleký dům zůstal rodině jen díky penězům jeho ženy. V době kdy byl ve mlýně nájemce Tobiška, stavení vyhořelo. Další majitel se jmenoval Hušek, ten jej koupil jako spáleniště asi v roce 1935 za 40 000 Kč. a přestavěl na dům. Od něho jej koupil továrník Šlechta z Lomnice nad Popelkou, který tam chtěl udělat barvírnu. Po roce 1948 byl bývalý mlýn znárodněn a nějaký čas v něm byl provoz n.p. Železnobrodské sklo.

     Další, tedy již třetí mlýn u Splzova stával asi půl kilometru nad vsí v údolí Skuhrovského potoka. Ve třicátých letech 20. století byl na jeho místě vidět ještě sklep – tzv. lednice, kde se točívalo vodní kolo. Mlýnu se prý říkávalo “Čertův mlýn” a pozemky s jeho mizejícími zbytky donedávna vlastnila rodina Daníčkova z Huntířova č.p. 27.

     Ze Splzova se do Bzí jezdívalo tzv. Lískem – přímou ale strmou cestou. Dnešní, oklikou vedoucí silnička do Bzí, byla vybudována až kolem roku 1890 po velké průtrži mračen (v roce 1888), která cestu Lískem silně poškodila Tato silnička odbočuje ze silnice vedoucí ze Splzova do Huntířova v místě kde Čertův mlýn stál. Je pravděpodobné, že tady již před tím k němu nějaká cesta ze Bzí byla. Otázkou je, který mlýn již ve 14. století patřil ke Bzí ? Farností bylo Bzí všem.

Ladislav Šourek

Odkazy a písemné prameny:

1) J.a J.V. Scheybalovi: Krajem skla a bižuterie, Nakl. Jakoubě 1988, str. 116,120 2) A. Profous: Místní jména v Čechách, NČAV Praha 1957, heslo Splzov
3) A. Profous: Místní jména v Čechách , NČAV Praha 1957 heslo Splzov
4) Okr. archiv Semily: Vodní kniha okresu semilského str. 132. (Vodní knihy byly zakládány na základě tzv Vodního zákona z 28.8. 1870. Obsahují základní data o vodních dílech dané oblasti.)
5) Scheybal, Štěpán Vařeka: Klíč od domova, nakl. KRUH 1991, str. 232,253