Mlýn sice není tak malebný jako sousední Nebákovský, je tu ale větší klid, najdeme tu zajímavé mosty, městsky vydlážděný dvůr a nahoře na skalách prehistorické opevnění.

     Za první republiky patřil mlýn Jaroslavu Skálovi. Někdy v té době byl přestavěn a ze staré zástavby tak zbylo jen málo.Vodní kolo nahradila turbína, přes náhon vysekaný ve skále se klene kamenný mostek. Dvůr je vydlážděn žulovými kostkami a tak se příchozímu na první pohled zdá, že vstoupil do města.

     Určitou zajímavostí, v chladném a vlhkém údolí, je vinná réva rostoucí na jižní stěně mlýna. Cesta ze dvora k Písku (Libošovicům) překračuje přepad z rybníka po druhém, tentokrát delším mostě. Jeho klenba z pískovcových kamenů je už poněkud zborcená. Most i cesta ke mlýnu, se mihnou ve filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny.“ z roku 1978. Budovy mlýna se už ale v záběru neobjeví.

     Podsemínský rybník nad mlýnem je dnes již velice mělký a zanesený. Rostou tu bahenní rostliny a v rákosinách mají útočiště vodní ptáci. Běžně tu můžeme vidět divoké kachny a vyhřívající se kapry. Kdysi se jeho vodní plocha rozprostírala až k rokli, ústící od Rovně. O rybníku se vypráví, že při jeho výlovu v revolučním roce 1848 tu lidé z okolí přepadli vrchnostenské úředníky a ryby jim sebrali.

     Plošinu nad mlýnem, obehnanou skalami, proměnili Keltové v obrovský opevněný prostor o rozloze asi 180 ha. Důvod stavby zůstává zatím záhadou, protože opevněná plocha zůstala prázdná. Možná sloužila Keltům jako útočiště v nebezpečí, možná zde byl posvátný okrsek nebo tu začalo vyrůstat oppidum, jehož dokončení zmařili nepříznivé okolnosti. Dnes tu na okraji plošiny stojí bývalý panský dvůr Semín, podle kterého má mlýn své jméno a zbytek plošiny zaujímají pole. Od mlýna vede ke dvoru neznačená cesta, po které se dá dojít až na Trosky. (Za mostkem přes náhon odbočte z červené značky směr Nebákov mírně vlevo do kopce.).

     Ke mlýnu se vztahuje báseň soboteckého rodáka Františka Věnceslava Jeřábka (*1836 +1893) , ve které je prý obsažena stará místní pověst:

Podsemínský mlýn

Ten podsemínský mlýn, ten pustý černý mlýn,
Jej žárlivě střeží okolních vrchů stín,
a z mdlého stromoví, jenž líně kol se kývá,
ten podsemínský mlýn, jak smutně se dívá!

A vzadu za mlýnem se dlouhý rybník stře,
Děsí tě, poutníče, ty osykové kře?
Ty osyky, jimiž si větry cestu klestí,
Nevíš, že všude tu kol nestálost lásky věští!

Ten podsemínský mlýn, ten pustý tmavý mlýn,
ten s chloubou kdysi byl v okolním kraji jmín,
neb poupě rozkošné tu květlo, krásná Lína,
ač poupě, nazvaná již růže z Podsemína.

A růže, růžičky komu se dostane,
tomu již na světě slasť rajská nastane,
růže se dostalo, avšak ve slasti spolu
dostalo, dostalo se palčivého bolu.

Tam lovčí lažanský byl vyvolenec ten,
mládenec tak švarný, jak jarého doubce kmen,
i milovali se oba dva láskou skrytou,
rač, otče lásky, bdít nad věrnou milosti tou.

Však jeden také bděl, a bděl a vyzvěděl.
„Pacholku“, řekl on“ bych já ustoupit měl?
Jeť krásná dívka ta, jak květ prvního rána,
má proto musí být, rytíře a pána.“

Avšak ne násilím on k cíli tomu spěl,
on děvě lichotil, on děvě vyhověl,
a Lína bláhová jak všechny dívky byla,
první den slyšela a druhý uvěřila.

Tam vzadu za mlýnem se dlouhý rybník stře.
Děsí tě, poutníče ,ty osikové kře?
Ta osyka, co stále větrem kývá,
v svém stínu zločinném šeptavou loďku skrývá.

O jak se k veslu tam ta voda chvěje blíž,
jak Líny hlavinka k rytíři níž a níž.
„Milenko! miláčku,“tak se rtů na rty vane,
že dechu horkostí sám vzduch se rozeplane.

„Viď ,že jsi věčně má!“-„O věčně tvá , pane!“-
„Nuž, tak ať lásky žár v nás darmo neplane!“-
Však rytíř nedořek to žíznivými slovy,
Lína se zachvěje, a rytíř nedopoví !-

Z osyčí jen šíp rytíři v prsa vjel,
z osyčí druhý šíp milence zrak zastřel,
a on vrah lovčí, se k útěku zničen vzchopí,
a on člun bezveslý se v lůně vody topí !-

A od té doby prý kraj ten trest boží stih,
za dvojí lásku tu a za dvojí ten hřích,
že láska šťastná zde, nechť sebe vábněji kyne
v tom místě zakletém se nedaří a hyne.

Ten podsemínský mlýn, ten spustlý, tmavý mlýn,
i mně tu kynul kdys svatební rozmar.
Kde že ten krásný květ! ach kluzká vede cesta
odtud do blízkého, do zhýralého města.

Slyš, jak rybník ten tak temně z důli vře!
Děsí tě poutníče, ty osykové kře?
Mně také zděsily, můj milý, nenadále,
bolí mne u srdce; o pojď již, - půjdem dále.