Škola základ života
L. Sluka - 15.8.2004
V dnešním prázdninovém povídání o životě „za starých časů“ se podívejme na život studentů. Na to, jak se tehdy studovalo a také na to, jak si studenti užívali na privátech.
Ze vzpomínek Antala Staška (1843-1931), českého spisovatele a politika, který dlouhou dobu pracoval jako advokát v Semilech a studoval na jičínském gymnáziu :
Kam jsme se ohlédli, všude hrozil hřích přestupku. Byloť tolik zákazů a rozkazů jako oček ve velké síti, jež byla roztažena pod našima nohama i nad našimi hlavami. Samé disciplinární vyšetřování, samé za vlasy přitažené tresty, samé nadávky… Ve mně se všechno bouřilo a kormoutilo. Byl jsem školskou pedanterií a týráním všecek zmožen. Nesměli jsme chodit pod podloubí, nejkrásnější procházka městem při deštivém počasí, nesměli jsme se v neděli v rozkošném lípovém stromořadí ani ukázat. Měli jsme zakázanou Čeřovku, překrásný bujnou zelení porostlý kopec, jenž nás lákal svou lahodou. Nesměli jsme si hrát s míčem. Nesměli jsem se v létě koupat, v zimě na ledě klouzat a bruslit. Nesměli jsme do divadla. Co jsme všechno museli! Co jsme všechno nesměli! V zimě nás nejvíce tížil zákaz bruslení. Přišel konec čtvrtého školního roku.Vysvědčení jsem měl dosti dobré. Šel jsem na prázdniny, ale něco bylo ve mně nalomeného. Jala mne i hrozná nechuť k dalšímu studiu Byl bych nejraději někam utekl, abych se nemusel vracet do Jičína.
Jakpak se asi studuje na jičínském gymnáziu dnes? Stále ještě platí pro studenty zákaz vstupu do podloubí? Stále ještě nesmějí v zimě bruslit?
Žáci a studenti, kteří nebyli místní, bydleli na privátě. Sice se vymkli dohledu rodičů, ale svobody si ale nikterak neužili. Domácí nebo bytné velice přísně střežili denní režim svých „svěřenců“, nicméně však většinou jen doma-pod svojí střechou.
Ze vzpomínek JUDr. Ladislava Quise (1846-1913), právníka, novináře a literáta z okruhu Jana Nerudy a Svatopluka Čecha :
Byl jsem poprvé ve svém životě z domova, a zasteskl jsem si proto tím více. Přísný domácí řád u churavého, zamlklého kněze byl mi nezvyklý a obtížný, stálá společnost mladších, dětinských spolubydlitelů trapná. K domácímu řádu patřilo především ranní a večerní modlení, dlouhé a unavující, jež se dělo vždy v určité hodiny za řízení a dohledu pana pátera. Každého večera jsme mimo to ještě střídavě předčítali z breviáře, neb z nějakého českého či latinského životopisu svatých. Jediným potěšením byl mi starý rozbouchaný klavír, který jsem si sám jakž takž opravil, směl jsem však své umění na něm provozovati jen v některých hodinách. I ty mé z počátku osamělé procházky byly podrobeny neúprosnému domácímu řádu, a musel jsem se vracet s klekáním… V druhém roce po Velikonocích jsem se přestěhoval k pensionovanému rytmistru Ganzwohlovi, kde sice panoval rovněž přísný řád, ale vojenský, který mne nutil jen k přísnému pořádku, ale jinak mi nebránil žíti podle svého a nakládati volně svým prázdným časem, jen když jsem dostál svým povinnostem. Pan rytmistr a jeho již starší paní, bezdětní manželé, byli dobří lidé, domácnost byla česká, byl jsem jejich jediným strávníkem a bylo mi u nich jako doma.
Není však od věci dodat, že o „vagacích“, když se studenti vraceli domů, byli u veřejnosti ve značné vážnosti. Příbuzní a sousedé se na ně obraceli v různých záležitostech, studenti spisovali různé stížnosti a podání a bylo na ně pohlíženo jako na studované světoznalce. Vzdělání se tehdy těšilo značné úctě a úcta ke studentovi ještě vzrostla po úspěšně složené maturitní zkoušce či po přijetí na univerzitu.
V článku jsou použity úryvky z knihy Pavly Vošahlíkové Jak se žilo za časů Františka Josefa I.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento článek byl převzat dne 22.11.2024 4:22:00 z Internetového serveru RajNet.cz
--------------------------------------------------------------------------------------------