Paní spisovatelka Marie Kubátová je laskavou kmotřičkou turnovské knihovny. V každém jejím vyprávění je schováno obrovské životní moudro. V čase, kdy se na nás valí chřipková epidemie, vybrala jsem pro Vás část poutavého vyprávění o bylinkách a bylinkářích. Tak jak jsem jej zachytila během dlouhého povídání na téma lékárna a lékárníci v jilemnickém muzeu.

„Byla jsem moc ráda, když se můj muž, jako rodilý horák chtěl po válce a všech těch peripetiích vrátit domů. Do kerkonošského podhůří. Tam voní bylinky při procházkách, když sedíte za okem a koukáte se ven. I v tom zákulisí vrchlabské lekárny bylo kouzlo. Můj manžel tam zůstal správcovat třicet let. A mě byla a je ta lekárna nesmírně blízká. To proto, že měla takové ozvláštnění svými patrony. Takové, trošku pohádkové, trošku tajemné.

Víte, to bývala kdysi, ještě za časů císaře pána, vyhlášená lekárna. Pan lékárník Kablík byl synek od Poděbrad, Čech, paní Kablíková byla dcerou německého fabrikanta. Oni dva spolu udělali lekárnu, kdy pan Kablík se věnoval chemii a paní byla zamilovaná do botaniky. Byla to nesmírně statečná žena. Vždyť ona v době krajkových čepců a nadýchaných sukní dokázala ve formanských botách vyrazit po krkonošský stráních a hledat tam botanické zvláštnosti. A musím říct, že paní Kablíková vlastně otevřela botanickou pokladnici krkonošských hor botanikům střední Evropy. Navíc paní Kablíková měla tu obrovskou kuráž, že svůj salon proměnila vlastně v zájezdní hostinec botaniků střední Evropy. A tak místo kávových dýchánků městské nobility, slýchaly předměty v salonku vášnivé debaty tehdy předních botaniků o síle a moci léčivých bylin či látek, které se z nich získávají. A to nejen nad pečlivě vedenými herbáři paní Kablíkové, ale možná také nad recepisy a herbáři moudrých kerkonošských čarodějníků a moudrých bab.

Musela to být zvlášť statečná ženská. A tak já, když je mi ouzko a smutno, tak si říkám: Vždyť jsem s paní Kablíkovou známá. Víte,já jí neříkám bílá paní, já jí říkám zelená paní. A jsem ráda, že vrchlabská lékárna dnes nese jméno Devětsil. To po bylince, kterou zdejší dobrá víla nebo zelená paní, nechci říct objevila, ale přiblížila nám, lékárníkům. Byla to velká duše, která se otvírala velkým jménům českého národního obrození. A také to byla, dá se říci, bohatá tetička, dnešním jazykem řečeno, sponzor, rodiny Mánesových. A když, dnes slavní malíři Mánesové, chodili k paní Kablíkové jako k bohaté tetičce, vymudrovala jsem si, že právě její zásluhou maloval později Josef Mánes tak pěkně a botanicky věrně své květiny.

Vážení přátelé, já bych chtěla těm 25 letům, stráveným za lékárnickou károu, poděkovat. Byla to cesta i pro spisovatelskou práci. Protože jen po téhle úzké lávečce, mezi bytím a nebytím, mezi nadějí a beznadějí, lékem a bolestí… Jenom tam nabyde člověk trochu víc člověčiny, než by se to dokázalo od psacího stolu. A snad se mi podařilo, o trošku té člověčiny se podělit i s Vámi - čtenáři mých knížek.

Dovolte mi, abych to své rozjímání o lékárenské a krkonošské minulosti zakončila citátem jedné moudré báby. To byl kdysi čarodějnický proces v Pasekách. Tam byla známá pasecká moudrá bába. Místní pan Pater přišel jaksi prověřovat,čím ona to čaruje. Nad jejími herbáři se dlouho obíral a pak chtěl slyšet nějaké to čarodějnické zaklínadlo.Čím, že ona to čaruje. A ta pasecká moudrá bába mu povídala. „Od moru, hladu , války a lidský hlouposti vysvoboď nás Pane. Peníze jsou čertův chrůst. Ale hloupost je zmejlená Boží.A kde se nedostávalo Stvořiteli vtipnýho semínka, tam dosypal Čermarcht hněvivym kořenim a závistivim kváskem. A vono to kyne posavad světem jako těsto.“ Možná, že se tohleto zaklínadlo hodí nadčasově do každé doby. A snad i trochu do času advetního a vánočního.“

Celé povídání s Marií Kubátovou o životě nejen v lékárnách a pohádkách přinese prosincové vydání exkluzivního čtvrtletníku „V“ Libereckém kraji pro všechny, kdo chtějí být v obraze.