Nejstarší, dosud funkční, malá vodní elektrárna na Jizeře stojí v Hubálově. Navštívili jsme její ho majitele pana Hyblera a povídali jsme si o vodě, turbínách a radostech a strastech spojených s jejím provozem.

„Elektrárnu jsme dostali v restituci před 10 lety. S jejím vydáním nebyly problémy. Celé zařízení bylo v dezolátním stavu. Navíc pro rozvodné závody nebyl tento provoz rentabilní, vezmeme- li v úvahu cenu za kterou se tenkrát elektřina vykupovala, náklady na údržbu a plat strojníka. V podstatě byli rádi, že nám ji mohli odevzdat. Ze zapomenutého privatizačního projektu jsme zjistili, že účetní hodnota objektu včetně veškerého zařízení a pozemku byla 7 500 Kčs, z čehož nejdražší položkou byla plechová garáž. Účetní hodnota zařízení po padesáti letech provozu je nulová bez ohledu na to, zda funguje nebo ne. Renovace poničeného zařízení stála něco přes půl miliónu.

Historie naší elektrárny je zajímavá. Na rytině, kterou mám v kanceláři je zachycen mlýn a letopočet 1880. Byla to roubenka s netypickým mlýnským kolem. Postupně se přestavovala, modernizovala a po roce 1900 tady vznikla elektrárna. Naše starší turbína je Franciska z roku 1904. Na jednom nosníku je ještě nápis Kolben a spol. Vysočany. V jejím ocelolitinovém kole jsou dřevěné zuby, vyrobené z habrového dřeva. Těch zubů je celkem je 300 a naštěstí v Mnichově Hradišti sídlí soukromá firma, která tyhle zuby umí vyrobit. Sami ale připouštějí, že do výroby žádného takového kola by se už nepustili. Každý zub je totiž jiný, musí vyhovovat tomu soukolí a je to nesmírně náročná práce. Dřevěné zuby na těchhle strojích jsou celkem běžné, ale fyzicky jsou ty elektrárny mladší. Hřídel od této turbíny váží 7 a půl tuny. Mám takovou vzpomínku. Při převzetí elektrárny byla turbína odstavena, zuby šly přes zuby a říkali mi, že praskla hřídel. Ale ve chvíli, kdy jsme se ke hřídeli prorovnali a já jsem viděl ten průměr, mi bylo jasné, že prasklou hřídelí to určitě nebude. Samozřejmě, že až se turbína porouchá, budu ji nahrazovat modernějším zařízením, ale zatím šlape a šlape dobře. Naše druhá turbína, jak říkám turbína další generace, je také Franciska z roku 1934. Ta už má klasickou velkou převodovku v olejové náplni.“ Dále jsme se dozvěděli řadu technických informací spojených s provozem elektrárny, byl nám vysvětlen systém napojování malé vodní elektrárny do sítě atd. Nakonec jsme se zeptali, jak se pan Hybler vyrovnal s následky povodně před dvěma lety a protože jsme neviděli náhon ptali jsme se i na systém průtoku vody. „Povodeň před dvěma lety přesáhla o zhruba 5 cm výši povodně z roku 1978. Zatopené bylo celé zařízení. Vzadu za elektrárnou vybrala voda celou část ostrova a naprosto to zdevastovala. Na jeho úpravu jsme sem po vyčištění od bahna navezli 30 náklaďáků hlíny. Také turbíny byly zanesené bahnem a strojovna pod vodou. Elektrárna má zajištění proti vodě, ale povodeň přišla dříve, než jsme to dali do pořádku. Jinak samozřejmě musíme neustále provádět údržbu. Teď jsme právě dokončili opravu stavidel. Pokud jde o průtok vody a systém práce jistě jste si všimli, že naše elektrárna nemá náhon. Je ta takzvaná jezová elektrárna, kdy náhon tvoří koryto řeky, ale máme 70 metrů odpadu. Každý nám říká, že když teče hodně vody, jak nám elektrárna vydělává, ale přesný opak je pravdou. Řekněme teď teče v řece 7 možná 8 kubíků, když dosáhne průtok hodnoty 40 a dosahuje 50 kubíků, tak se vyrovnává stav a při 200 kubících přestává hučet jez, při 400 kubících se řeka srovná a pak samozřejmě nemáte žádný spád. Když jeden násobitel zmizí, tak máte smůlu - násobit nulou nelze,“ rozloučil se s námi pan Hybler.