Žádné obavy z nemoci šílených krav a podobných katastrof nemá Stanislav Vagenknecht, jeden z mnoha soukromých zemědělců na Turnovsku. Jeho pohodové ruční dojení přímo na louce je středem zájmu zahraničních turistů. Zastavují u pozemku, s úsměvem pokyvují hlavami, fotografují a potom pokračují v cestě na hrad Trosky.

Malému stádečku kravek, jalovici a jednomu býčku na žír, je podřízen veškerý rytmus rodinné farmy. Většinu roku se zvířata pasou, dostávají i další přírodní potravu. Krmné směsi však mají do stáje zakázáno přijít. Dobytek vedle evidenčních čísel i svá jména. Straka, Míňa, malá Míňa, Beruška…. "Tady ta stračena, co dojím, je Herda. Patří už do rodiny, protože ji máme už 12 roků," chlubí se hospodář a přitom nepřestává poslušné zvíře pečlivě dojit. Na trávě mu dává více než 10 litrů mléka, to se z části doma zpracuje a hlavně zkrmí. "Býčkovi bude v červenci rok, má téměř tři metráky a stále je na krmným mlíku. Víte, jaký to bude maso? Ale na jatkách vám to nikdo neocení!" A myslíte, že budou lidé dál kupovat hovězí?, vyzvídáme. "Hovězí je hovězí, vepřový se vám brzy přejí. Ale já bych si snad už maso v krámě nekoupil. Nedávno jsem prodal býčka a zato jsem dostal kus masa. Když se doma vařilo, tak takovou nádhernou vůni jsem po seknici už dlouho necítil." Pro svoji kuchyni si hospodář nikdy vlastní zvířata nezabil. "Když to člověk piplá a má to rád, tak to nemůže s klidem zabít a jíst. Já tedy ne, nemám na to povahu," tvrdí nám rezolutně Stanislav Vagenknecht. Na Turnovsku jsou i chovatelé prasat, kteří vykrmují své pašíky pro omezený okruh odběratelů. I tady je zaručena kvalita krmení a přátelské zacházení se zvířaty.